Slovo o pluku Igorově: Epos, který promlouvá z hlubin slovanské duše

Existují literární díla, která i po staletích vyvolávají vášnivé diskuze a fascinují svou záhadností. Jedním z nich je bezpochyby Slovo o pluku Igorově (v originále Слово о походе Игоря, Игоря сына Святославова, внука Олегова), staroruský hrdinský epos z konce 12. století. Námětem tohoto výjimečného díla je neúspěšná výprava novgorodsko-severského knížete Igora Svjatoslaviče proti kočovným Polovcům, která se odehrála v dubnu roku 1185. Více než jen prostý popis válečného tažení je však "Slovo" hlubokým zamyšlením nad osudem Rusi, voláním po jednotě a zároveň tajemným oknem do doby, kdy se na slovanském území mísily pohanské tradice s nastupujícím křesťanstvím.

Ztracený originál a věčná debata o pravosti

Osud "Slova o pluku Igorově" je sám o sobě dramatem. Epos se dochoval v jediném opise z počátku 16. století, který se ocitl v rukou hraběte Alexeje Ivanoviče Musina-Puškina. Tento vzácný rukopis však tragicky shořel během moskevského požáru v roce 1812, který vypukl při Napoleonově invazi. Předtím, v roce 1800, Musin-Puškin stihl epos vydat knižně, což umožnilo jeho zachování pro budoucí generace. Nicméně právě neexistence originálu a jen omezené důkazy o jeho existenci vedly k dlouhotrvajícím sporům o pravost díla.

Proč se pochybovalo o originalitě?

• Chybějící originál: Základní argument kritiků spočívá v absenci původního rukopisu. Někteří badatelé, inspirováni případy jako jsou české rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, vyslovili podezření, že se může jednat o podvrh vzniklý mnohem později, například v 18. století.
• "Bohemismy": Pro české badatele je obzvláště zajímavý argument, že text obsahuje bohemismy, tedy prvky charakteristické pro český jazyk. To vedlo k teoriím, že autorem mohl být Čech, nebo dokonce, že se na jeho vzniku podílel Josef Dobrovský, jedna z klíčových postav českého národního obrození. Tato teorie, ačkoliv fascinující, se jeví jako málo pravděpodobná.
• Předsudky doby: Od počátku 19. století se ozývaly hlasy, zejména z některých západních akademických kruhů, které zpochybňovaly možnost, že by na Rusi ve 12. století mohl existovat autor schopný sepsat takto umělecky a stylisticky propracovaný epos. V tom se občas projevovala jistá forma předsudku, ignorující bohatost raně středověké slovanské kultury.

Důkazy pro pravost: Hlas Dmitrije Lichačova

Dnes je pravost "Slova o pluku Igorově" většinou akademiků respektována a dílo je pevně zařazeno do ruské středověké literatury. Velkou zásluhu na tom má především významný ruský filolog a historik Dmitrij Sergejevič Lichačov (1906-1999). Lichačov, spolu s mnoha dalšími vědci, dokázal pravost díla mnoha způsoby:

• Dobové souvislosti: Epos je plně vyložitelný z historických, kulturních a sociálních souvislostí 12. století Kyjevské Rusi. Popisované události, postavy i reálie přesně odpovídají tehdejšímu období.
• Vnitřní konzistence a jazyk: Analýza jazyka, stylistických prostředků a básnických obratů ukazuje na jeho hluboké kořeny ve staroruském jazyce a tradici, s mnoha archaismy, které by bylo pro padělatele 18. století téměř nemožné dokonale napodobit. Argument bohemismů je dnes spíše vysvětlován společným staroslovanským základem, z něhož se vyvíjela jak staroruština, tak staročeština.
• Vzájemné vazby s jinými texty: Lichačov prokázal, že mezi "Slovem" a dalšími dochovanými staroruskými texty té doby (kroniky, životopisy svatých) existují prokazatelné vazby a vzájemná podmíněnost. Celková propojenost díla s korpusem tehdejší literatury je silným důkazem jeho autenticity.

Zajímavou paralelou, zmíněnou v debatách, je i souvislost s kontroverzní Velesovou knihou, jejíž osud a pravost jsou rovněž předmětem vášnivých debat. Někteří badatelé, zejména ze Světové slovanské akademie (SVA), nacházejí v "Slovu" odkazy na "Trojanův věk" či "Busův věk", což jsou pojmy spojované právě s Velesovou knihou, a naznačují hlubší pre-křesťanské kořeny slovanské vzdělanosti. I když je Velesova kniha většinou mainstreamové akademie považována za falzum, tyto paralely poukazují na komplexnost a různorodost pohledů na ranou slovanskou historii.

Mezi pohanstvím a křesťanstvím: Zrcadlo Kyjevské Rusi

Ačkoliv Kyjevská Rus koncem 12. století již formálně přijala křesťanství, "Slovo o pluku Igorově" je pozoruhodné tím, jak výrazně se v něm projevují prvky staré slovanské víry. Autor, jehož jméno zůstává neznámé, promlouvá „hlasem lidu' a nevzývá vládnoucí církev ani knížata, nýbrž přírodní síly a staré bohy.

Pohanský odkaz v křesťanském kontextu

V eposu se objevují zmínky o bohu Velesovi (podle některých interpretací, ačkoliv text zmiňuje především pěvce Bojana jako "Velesova vnuka"), odkazy na "Trojanův věk" (spojovaný se slovanským pohanstvím) a Busův věk. Častěji než křesťanské symboly zde najdeme Slunce, vítr, Dunaj nebo Volhu jako aktivní účastníky děje. Je zde cítit silné spojení s přírodou a cyklickým pojetím času, typickým pro předkřesťanské spirituality.

„Slunce zastínilo cestu bojovníkům, noc padla s temným závojem a zvířata zařvala hrozivě.'

To naznačuje, že i po oficiálním přijetí křesťanství (v roce 988) si prostý lid, z něhož autor pravděpodobně pocházel, udržel silné pouto ke starým tradicím. Křesťanství v prvních stoletích na Rusi často přijímalo umírněnou formu, která asimilovala některé pohanské prvky. Teprve později, po reformách patriarchy Nikona v 17. století, dostalo ruské pravoslaví dnešní podobu vzešlou ze staré Byzance, což vedlo k pronásledování staroobřadníků a potlačování starších zvyklostí. "Slovo" tak slouží jako unikátní svědectví o přechodném období.

Výzva k jednotě

Hlavním poselstvím eposu je však silná výzva k jednotě ruských knížectví. Autor truchlí nad nesvorností, která oslabila Rus a učinila ji zranitelnou vůči nájezdům Polovců (Kumánů) - turkického národa, který žil z dobyvačných útoků. Karel Marx kdysi ve svém dopise Engelsovi vyzdvihl tendenci "Slova" jako „výzvu k ruským knížatům, aby byli jednotni ve chvíli blížícího se mongolského vpádu.' Právě tato předvídavost a apel na národní soudržnost, nikoli prosazování konkrétní víry, činí dílo nadčasovým. Je to žalozpěv nad ztrátami způsobenými rozkouskovaností a zároveň volání po sjednocení národa, který čelí vnějším hrozbám.

Odkaz "Slova" pro dnešní generace

"Slovo o pluku Igorově" zůstává jedinečnou uměleckou a kulturně historickou památkou ruského písemnictví. Jeho neznámý pěvec vložil do díla tolik tvůrčí síly, obraznosti a lásky k vlasti, že jeho práce dodnes svědčí o genialitě a vyspělosti uměleckých tvůrců raného ruského středověku.

Díky svým hlubokým myšlenkám a umělecké kráse ovlivnilo "Slovo" i české prostředí. Bylo převáděno do češtiny každou novou generací, počínaje prvním překladem Josefa Jungmanna z roku 1806. Mezi nejvýznamnější patří i překlad Františka Kubky, který se "Slovem" zabýval více než dvacet let a jehož revidované vydání z 50. let 20. století se opíralo o nejnovější výzkumy sovětských filologů. Tento epos tak nejen obohatil českou literární scénu, ale stal se i jedním z pramenů, z nichž se "jako z vody živé napájelo naše národní obrození".

Moderní vydání "Slova o pluku Igorově" jsou často vybavena podrobnými poznámkami k překladu, rozsáhlými vysvětlivkami, mapami ruských knížectví a rodokmeny knížat. Ruská část knihy je navíc převáděna do současné azbuky s pravopisem přiblíženým moderní ruštině, aby byl text přístupný i pro ty, kdo se ruský jazyk teprve učí.

I přes veškeré historické a lingvistické debaty zůstává "Slovo o pluku Igorově" fascinujícím dílem, které překonává hranice staletí. Jeho krása, tajemství a poselství o síle jednoty rezonují dodnes a připomínají nám, že i z temných dob dokáže lidský duch vytvořit něco trvalého a inspirativního.