Bitva u Saratogy: Klíčový Zlom Americké Války za Nezávislost

V historii každé velké revoluce existují momenty, které se navždy zapíšou jako rozhodující body obratu. Pro Americkou válku za nezávislost je takovým okamžikem bezpochyby bitva u Saratogy. Tato série střetů, odehrávajících se v divočině severního státu New York na podzim roku 1777, nejenže zvrátila dosavadní průběh konfliktu ve prospěch vzbouřených kolonií, ale také dramaticky ovlivnila mezinárodní dynamiku a zajistila mladé republice tolik potřebnou podporu.

Byla to bitva, která potvrdila, že američtí patrioti nejsou jen roztroušenou skupinou milicí, ale silou schopnou strategicky zvítězit nad jednou z nejmocnějších armád světa. Ale jak se k tomuto zlomovému bodu vůbec dospělo? A co vedlo k britskému ponížení?

Ambiciózní plán generála Burgoyna: Rozdělit a dobýt

Po téměř dvou letech vyčerpávajících bojů, kdy se válečné štěstí přelévalo ze strany na stranu, se Britové rozhodli pro zásadní změnu strategie. Jejich cílem bylo definitivně

oddělit bouřící se území Nové Anglie, považované za epicentrum odporu, od jižních kolonií. Za hlavního architekta tohoto plánu byl vybrán generál John Burgoyne, známý svou ambiciózní, leč někdy příliš optimistickou povahou.

Burgoyneův velkolepý plán spočíval v trojím útoku: on sám měl vést velkou invazní armádu čítající asi 7 000 mužů - britských vojáků, hesenských žoldáků, indiánských válečníků a loajalistů - z Kanady na jih údolím jezera Champlain a řeky Hudson. Jeho cílem bylo město Albany v New Yorku. Tam se měl setkat s dalšími britskými silami. Jedna větev, pod velením generála Howa, měla postupovat na sever z New Yorku podél Hudsonu. Třetí síla, menší skupina pod plukovníkem St. Legerem, měla pochodovat na východ od jezera Ontario údolím Mohawk River.

Byla to brilantní koncepce na papíře, slibující obklíčení a izolaci revolučních center. Realita na bojišti však bývá často mnohem méně předvídatelná.

Osudné odchylky a Benningtonská předehra

Zatímco Burgoyne se s neuvěřitelnou pompou a obrovským logistickým úsilím prodíral džunglí a ztíženým terénem na jih, jeho plány se začaly drolit. Plukovník St. Leger sice dorazil k pevnosti Stanwix, ale byl nucen se stáhnout po intenzivních bojích a zprávách o blížících se amerických posilách. Mnohem kritičtější však bylo rozhodnutí generála Howa.

Místo aby zamířil na sever do Albany a podpořil Burgoyna, Howe se rozhodl pro vlastní strategickou prioritu: obsazení Filadelfie, tehdejšího hlavního města amerických kolonií. Přestože Filadelfii dobyl, toto rozhodnutí nechalo Burgoyna nebezpečně osamoceného hluboko na nepřátelském území, obklopeného stále rostoucími americkými silami.

Burgoyneova armáda postupovala pomalu. Američané mistrně využívali znalosti terénu - káceli stromy, blokovali cesty, přepadali britské zásobovací jednotky z lesa. Postup se zpomalil na pouhých několik mil denně a britským jednotkám začaly docházet zásoby, zejména jídlo a koně. V zoufalé snaze získat pro armádu proviant a transport, poslal Burgoyne kontingent hesenských žoldáků pod velením plukovníka Baumera do Benningtonu ve Vermontu, kde se nacházely americké sklady.

Tato výprava se však stala katastrofou. 16. srpna 1777 u Benningtonu američtí milicionáři pod vedením generála Johna Starka a plukovníka Setha Warnera obklíčili a drtivě porazili Baumovy jednotky, zajali stovky mužů a získali cenné zásoby. Byla to nejen morální vzpruha pro Američany, ale také významné oslabení Burgoyneových již tak napjatých sil. Ukázalo se, že britští velitelé podcenili odhodlání a taktickou vynalézavost amerických milicí.

Bitvy u Saratogy: Dvě fáze střetů

Hlavní boje, které vešly do dějin jako bitva u Saratogy, se ve skutečnosti skládaly ze dvou hlavních střetnutí, která se odehrála s odstupem několika týdnů.

Bitva u Freemanovy farmy (19. září 1777)

Poté, co Burgoyne překročil řeku Hudson, narazil na silně opevněné americké pozice na Bemis Heights, jihovýchodně od Saratogy, pod velením generála Horatia Gatese. Gatesovo postavení bylo strategicky výhodné, a proto se Burgoyne rozhodl pro útok na americký bok. Do čela bitvy se postavil generál Benedict Arnold, který sice byl později zrádcem, ale v této fázi války prokazoval mimořádné velitelské schopnosti a osobní statečnost.

Bitva, která propukla na Freemanově farmě, byla divoká a intenzivní. Američtí ostrostřelci pod velením plukovníka Daniela Morgana způsobili Britům těžké ztráty, zaměřovali se především na důstojníky, což narušovalo britskou velitelskou strukturu. Přestože Britové nakonec získali kontrolu nad farmou, bylo to Pyrrhovo vítězství. Utrpěli téměř dvojnásobné ztráty oproti Američanům, ačkoliv Američané ustoupili. Americké síly se navíc neustále posilovaly příchodem nových milicí, zatímco Burgoyneovi docházeli muži i čas.

Bitva na Bemis Heights (7. října 1777)

Po porážce u Freemanovy farmy, a čekání na posily, které nikdy nedorazily (ani od Howea, ani od Clintonova pokusu o průlom z New Yorku, který byl příliš slabý a příliš pozdní), se Burgoyne ocitl v zoufalé situaci. Jeho zásoby se tenčily a zima se blížila. Rozhodl se pro další útok na americké pozice na Bemis Heights v naději na průlom. Britové se pokusili o další obchvatný manévr.

Generál Gates sice během tohoto období zbavil Benedicta Arnolda velení kvůli jejich osobním sporům, ale Arnold, hnán svou neobyčejnou odvahou a zuřivostí, se i tak vrhl do nejzuřivějších bojů. Vedl několik odvážných protiútoků, které narušily britské linie a změnily průběh bitvy. Jeho taktika rychlých přesunů jednotek a nekompromisní útoky vedly k prolomení britské obrany a zajetí části jejich opevnění. Boje byly mimořádně krvavé a Britové utrpěli další těžké ztráty, přičemž jejich armáda se zmenšila na přibližně 6 000 mužů z původních 7 000 po první bitvě, zatímco americké řady nabobtnaly z 9 000 na více než 15 000.

Kapitulace a strategický dopad

Po katastrofální porážce na Bemis Heights byl generál Burgoyne nucen se se svou zbývající armádou stáhnout. Američané, pod vedením generála Gatese, je ovšem neúnavně pronásledovali a brzy je obklíčili u vesnice Saratoga. Bez naděje na posily, s vyčerpanými vojáky a nedostatkem zásob, neměl Burgoyne jinou možnost než kapitulovat.

K formální kapitulaci došlo 17. října 1777. Byla to událost bezprecedentního významu v tehdejším světě: celá britská armáda, vedená zkušeným generálem, se vzdala revolučním silám. Zpráva o Burgoyneově kapitulaci se rychle rozšířila a způsobila šok v britské vládě, zatímco v amerických koloniích zavládla euforie.

Dopad bitvy u Saratogy byl mnohostranný:

• Morální povzbuzení: Pro Američany to bylo obrovské morální vítězství. Ukázalo, že nejenže mohou odolat britské armádě, ale také ji mohou porazit a zajmout. Víra ve vítězství války za nezávislost výrazně vzrostla.
• Formální francouzská aliance: Nejzásadnějším důsledkem bylo formální rozhodnutí Francie vstoupit do války jako spojenec Spojených států. Francie již dříve poskytovala kolonistům tajnou podporu, včetně zbraní a munice (například dělostřeleckých systémů de Valliere, které hrály důležitou roli u Saratogy). Vítězství u Saratogy však přesvědčilo Ludvíka XVI. o životaschopnosti americké revoluce. Francouzská vojenská a námořní pomoc byla pro americkou věc naprosto klíčová.
• Vstup Španělska do války: Inspirováno francouzským krokem a vidinou oslabení Británie, do války později na straně kolonistů vstoupilo i Španělsko. Konflikt se tak stal skutečnou světovou válkou, která značně rozptýlila britské síly po celém světě.
• Změna britské strategie: Británie si uvědomila, že válka v koloniích bude delší a nákladnější. Jejich strategie se posunula od pokusů o totální podrobení k soustředění se na kontrolu důležitých přístavů a pobřežních oblastí.

Odkaz a zajímavosti

Bitva u Saratogy je dodnes studována jako příklad vojenské strategie a diplomacie. Přečtěte si několik zajímavých faktů:

• Benedict Arnold: Navzdory svému pozdějšímu zradcovství byl Benedict Arnold jedním z nejstatečnějších a nejefektivnějších velitelů v bitvě u Saratogy. I když byl Gatesem zbaven velení, spontánně se vrhl do boje na Bemis Heights a byl vážně zraněn, když jeho kůň byl zastřelen a spadl na jeho nohu. Pomník jeho zraněné noze stojí na bojišti jako připomínka jeho klíčové, avšak neuznané role.
• Změna poměru sil: Jak již bylo zmíněno, britská armáda se zmenšovala (z 7 000 na zhruba 6 000), zatímco americké síly rapidně narůstaly (z 9 000 na více než 15 000) díky neustálému přílivu milicí. Tento nepoměr hrál klíčovou roli v konečném obklíčení.
• Peklo na zemi: Vojáci v těchto bitvách čelili nejen nepříteli, ale i drsným podmínkám. Boje probíhaly v hustém lesním porostu, což činilo přímé linie a manévry extrémně obtížnými a často se měnilo v chaotické střety.

Bitva u Saratogy nebyla jen vojenským vítězstvím, ale také diplomatickým a psychologickým triumfem, který dodal nově vzniklým Spojeným státům kredibilitu na mezinárodní scéně a zajistil jim nezbytné zdroje pro další boj. Bez Saratogy by historie Ameriky, a možná i světa, vypadala zcela jinak.